Pes u koní – IRSKÝ SETR

Pes u koní – IRSKÝ SETR

V dnešním povídání vám představíme plemeno, které krásu a ušlechtilost koní mnohonásobně zvýrazní. Irský setr, aristokrat mezi psy, patří mezi nejelegantnější psí plemena. Jeho dlouhý prostorný chod a lesklá srst nechá jen málokoho chladným. Ve své domovině byl setr vyšlechtěný v 18. století jako lovecký pes. Převážně plnil úlohu vystavovače a aportéra. Anglicky se mu říká setter a skrze výraz „to set“ se označuje jako stavěcí pes. Čili pes, který díky svému neomylnému a vynikajícímu nosu pánovi označí místo, kde se nachází ulovená zvěř.

Irský setrSetr je pověstný svým temperamentem

Dnes ovšem tento kvalitní a spolehlivý pes velmi výrazně couvá do pozice rodinného mazlíčka a společníka. Můžeme to mimo jiného přičítat jeho silně vyvinutému loveckému pudu. U svérázného, osobitého, inteligentního, laskavého a k práci ochotného setra, může být výcvik (a to nejenom z hlediska myslivosti) náročnější, než u jiných loveckých plemen. Chytí-li stopu zvěře, bývá hluchý k povelům svého pána. To je jeden z nejzásadnějších problémů, se kterými se můžeme setkat při společných projížďkách. Pokud se mu něco nezdá, umí být tvrdohlavý. Proto je nezbytná trpělivá a důsledná výchova. Zároveň bychom ale měli mít na paměti, že je citlivý na tvrdé nebo hrubé zacházení.

6-IMG 5287 kopieSetr je pověstný svým temperamentem. Potřebuje dostatek pohybu.

Pokud byste snad po přečtení předchozích řádků nabyli dojmu, že je pro vás irský setr nevhodným psem, a to nejen ke koním, vyvedu vás na základě osobních zkušeností z omylu. Právě jste se totiž prokousali všemi nejdůležitějšími zápory. Předností a kladů je u tohoto chlupatého sportovce mnohem více. Setr je pověstný svým temperamentem. Potřebuje dostatek pohybu. Venku je horlivý a aktivní, čilý a hravý. Vyžaduje dlouhé procházky a velmi rád běhá, což může být pro některé lidi pohybově nebo časově náročné. Koňaři by ale mohli říci, že tím „zabijí dvě mouchy jednou ranou.“ Jednoduchým příkladem je společná vyjížďka do okolí, při které kůň i setr dostanou přesně to, co potřebují. Jejich soužití není jen o běhu s větrem o závod. Irský setr je mezi majiteli oblíbený pro svou hravost, přítulnost a oddanost. Na svého pána a jeho rodinu je citově vázán a velice rád bývá středem pozornosti. Samotu a život v kotci těžce nese. Ve společnosti se chová přátelsky a většina majitelů vám potvrdí, že každou návštěvu nadšeně vítá. Děti má rád a problémy nemívá ani s ostatními psy a dalšími zvířaty. Sám o sobě není agresivní, nevyhledává konflikt. Naopak je kamarádský. Vyjmenovala jsem dost důkazů k tomu, abychom mohli tvrdit, že irský setr se ke koním, potažmo do stáje plné lidí a dalších psů a jiných zvířat, opravdu skvěle hodí?

Irský setr a oslíkIrský setr a oslík

Patřím ke šťastlivcům, kterým irský setr život zpříjemňuje. Doplním několik vlastních postřehů, o kterých zatím ve článku nebyla zmínka. Má osmiletá fenka Bára se mnou od počátku absolvovala pravidelné tréninky na jízdárně a koně vyhledává více než ostatní psy. Jsou jejími většími kamarády. To je mimochodem jeden z důvodů, proč mne nedoprovází na dostihy. Nechápe, proč ji do paddocku a na dráhu nepustím, aby koníky přátelsky pozdravila. Musím uznat, že její náklonnost ke koním a pramalý respekt z nich je na úkor její bezpečnosti. Motá se jim neustále pod nohama, dělá jim společnost v boxe a výběhu a s rozkoší je neustále pusinkuje. Tím pádem musím být ve střehu já, aby nedošlo k nějakému problému. Ke koni, u kterého si nejsem jistá, že psy toleruje, ji nepouštím. Asi nejzávažnějším zraněním, které kdy utrpěla, bylo lehoučké štípnutí do zadnice. Od toho nejmenšího poníka, kterého máme.

Irský setr a poníciIrský setr a poníci

Je skvělé pozorovat, jak se Bára a koně vzájemně ovlivňují. Moji jízdárenští svěřenci bývali vyplašení, jakmile se kolem nich prohnalo psí stvoření. Klisna Santa psy vysloveně nesnášela. Troufalec, který se od ní nedržel dostatečně daleko a nebral zřetel na její včasné varovné signály, okusil i sílu jejích zubů. Postupem času svoji počáteční nevoli vůči Báře potlačila a akceptovala její neustálou přítomnost vedle mě. Báře jsem vděčná za jednu důležitou věc – z bázlivých provozních koní, kteří se rozprchli jak hejno vrabců pokaždé, co kolem nich proběhl pes, se za tu dobu stali spolehliví jedinci, kteří nehnou brvou ani v případě, že se z ničeho nic vynoří z vysoké trávy, honí se v jejich blízkosti s jiným psem nebo když si zrovna vzpomene, že každému ze svých osedlaných kamarádů bez varování vyjádří svoji lásku velkou pusou na čumák.

Na jízdárněNa jízdárně

Již jako štěně se ráda a s úspěchem „opičila“ po koních. Díky svým pozorovacím schopnostem odkoukala některé prvky z jejich chování a pohybu. Zaměřila jsem se na to poté, co kamarádka Klárka při nějaké příležitosti utrousila: „Ona Barča byla už od malička tak trochu kůň.“ Nebo když si rodina a známí posteskli, že se chová jako kůň. A že to jim ještě scházelo….

"Chyť mě, když to dokážeš!"„Chyť mě, když to dokážeš!“

Strašně ráda skáče. Kolmáky, oxery i vodní příkopy. Její styl nápadně připomíná parkurového koně.  Dodnes mě rozesměje tichá poznámka jedné udivené členky klubu: „Vždyť ona si snad sama počítá i odskok!“ Podobnost s chody a ruchy koně se dá také docela slušně odhadnout. Ovládá prodloužený klus i cval, precizní překroky, přeskoky (prozatím rozložené), couvání v dokonalé linii a stavění se na zadní. Od veselé a neustále poskakující kobylky Kiwy se naučila vyhazovat zadníma. Nejsem si jistá, jestli tím kobylka pokaždé projevovala radost, ale Bára stoprocentně. A věřte mi, že tenhle naučený prvek se prostě přehlédnout nedá. Takže i já jsem nakonec uznala, že se nám pejsek, dříve štěkající, dnes frkající, pomalu a jistě převtěluje do koně. Ví, co chutná koním a tak logicky upřednostňuje mrkev nebo jablka suchými psími bobulemi.

Zodpovědná trenérka...Zodpovědná trenérka…

Na jízdárně věděla, že se po tréninku koním dále věnovat nebudu a že si je domů nepovezu. U mé vlastní kobylky byla situace jiná. Vycítila, že je velkou konkurentkou. Žárlila na ni. Tak silně, že ji přehlížela, jako by tam vůbec nikdo takový nebyl. Raději se věnovala honičkám s kočkami. Po mnohaměsíčním trucování usoudila, že si svou žárlivostí vůči Laureně ničím nepomůže a přestala ji k mé velké radosti ignorovat. Přidala si ji do svého seznamu kamarádů. Na řadu přišly tolik oblíbené pusinky a společné nekonečné toulačky výběhem.

Společné venčení s plnokrevným HoneymSpolečné venčení s plnokrevným Honeym

O tom, že jsou setři velcí pohodáři, může vyprávět i Lucka Baslová. Její čtrnáctiletý (!) Deny si za svůj dlouhý psí život u koní užil opravdu hodně. Občas také doplatil na svou setří dobrosrdečnost.
„Deníka u koní jednou převálcovalo stádo koní, když šlo z výběhu do ustájení. Nestalo se mu vůbec nic, jako by byl gumový“, vypráví Lucka. „Jindy zase stál před boxem a moje kobylka mu zkoumala obleček, do kterého je vzhledem k jeho vysokému věku v zimě zabalený. Pravděpodobně ho nechtěně cvakla zuby, protože ze stáje vylétl jak střela. I přes nepříjemné zážitky se pokaždé radoval, když mě viděl, jak se oblékám do jezdeckých věcí. Hned stál u dveří a těšil se, že pojede. Na vlastní kůži poznal, na jakém principu pracuje ohradník. Běžel mi radostně naproti výběhem, ale už nevěděl, že se za ním ženou koně. Jen tak tak proklouzl pod ohradníkem, který mu musel natolik vyprášit kožich, že už se tam nikdy více neodvážil. Vždycky předváděl, jak mu chutnají koňské pamlsky a přitom je žral je proto, že jsem je dávala mojí kobylce Bajadéře. Rozpoznal babiččinu nemoc a chodil ji do ložnice hlídat. Miluje děti a lidskou společnost a sám by se rozkrájel, aby mne potěšil. O tom mě přesvědčil nedávno, když ho postihla mrtvička. S jejími následky se prozatím zdárně vypořádal a jsem si jistá, že to udělal hlavně kvůli mně. Ví, že ho neskutečně miluji a že je to největší přítel, který v těžkých chvílích dokáže pomoci. Zná mě důkladně a já zase jeho. Jiné plemeno už bych si nevybrala. Ze začátku mě trápil typickým setřím útěkářstvím, ale později se ode mě nehnul. Je to moje největší „chlapská“ láska, kterou si hýčkám a neumím si představit, že tu nebude. Po mrtvici to s ním vypadalo beznadějně. Čekalo mě těžké rozhodování. Koukala jsem do jeho smutných očí a odmítala přijmout většinu názorů, které končily jediným řešením – uspáním. Věděla jsem, že mu musím dát čas a naději. Za to, co pro mě v životě udělal. Bylo to opravdu nesmírně těžké, ale jsem ráda, že jsem poslechla své srdce a ne rozum. Deny je stále tady. Chodí špatně, ale chodí. Žere, vrtí ocáskem a snaží se mi pomoci, když ho poponáším. Jakmile se k němu sehnu, že ho vezmu, skočí mi do náruče. Je to bojovník, už dokázal sám vylézt schody. Nevěděla jsem najednou, kam mi zmizel. Stál nahoře, koukal se spokojeně na mě a smál se mi, když na mě šly mrákoty.“

Hra na babuHra na babu

Setři jsou proslulí smyslem pro humor. Deny je v tomto oboru mistrem. V mládí byl notorický útěkář a obelstil každou zabezpečovací novinku, která mu stála v cestě. Naučil se šikovně přelézat ostnatý plot tak, aby si ani chloupek nevytrhl. S oblibou navštěvoval nedalekou školku v čase, kdy si děti hrály na zahradě, aby jim šibalsky sundával čepice a rukavice. Čím více překvapená dítka hlaholila a paní vychovatelky lanařily, tím více se zrzavý šibal snažil….

9b-IMG 1332 kopiePes nejlepší přítel…koně?

Nejsme jediné, které svorně tvrdíme, že bychom irského setra, šprýmaře s ohromnou životní sílou, za nic na světě nevyměnily. Ani když si ho od koní nebo z procházky tu a tam přivezeme domů mokrého, zabláceného a s chuchvalci bodláků v jeho dlouhé srsti.